O nedobrovolném poslechu, Radiožurnálu a nejen o tom

Za docela významný fenomén v souvislosti s rozhlasovým vysíláním považuji takzvaný nedobrovolný poslech. Nevyžádaná konzumace určitého rádia nebo obecněji zvukového proudu může velmi znepříjemňovat život a v praxi to bývá obvykle zrovna ta stanice, žánr, skladba, které se jinak obloukem vyhýbáte. V lepším případě může nastat situace, kdy někdo ve vašem okolí pouští něco, co sice snesete nebo dokonce běžně posloucháte, ale v danou chvíli se vám takový obsah z nejrůznějších důvodů poslouchat nechce. Potřebujete se soustředit na složitý úkol, netříštit pozornost nebo si jen odpočinout od veškerých zvuků a hluků bez ohledu na jejich původ.

Snažím se na nedobrovolný poslech nahlížet i pozitivně. Dává mi možnost slyšet něco, co bych si jinak sám nepustil, takže mě do jisté míry vyvádí z mé bubliny zájmů, zvyklostí, ale i předsudků. Stává se mi, že poté dokážu nahlížet na nějakou stanici nebo kapelu smířlivěji, jindy se jen potvrdí to, co jsem si o nich myslel dříve.

Nucené poslouchání rádia bývá problémem třeba v práci. Lidé v kanceláři se neshodnou na nastavení klimatizace, navzájem se obtěžují odérem ohřívaných pokrmů a pokud jeden druhého neruší hlučným hovorem o naprosto nedůležitých věcech, je zdrojem nepohody rádio. Za nejlepší řešení považuji nepouštět nic. Možnost neslyšet nic je pro mě, dlouholetého a hltavého fanouška a spolutvůrce rozhlasového vysílání, stejně důležitá jako možnost poslouchat své oblíbené rádio. Nevyžádaně poslouchám určité rozhlasové stanice nejen v práci, ale také v různých obchodech, restauracích, kadeřnictvích, na čerpacích stanicích a všude tam platí, že čím méně máte konkrétní rádio v lásce, tím hlasitěji je proti vaší vůli reprodukováno. Komplikace nastávají, máte-li něco nuceně poslouchat mnoho hodin v kuse, každý den. Na takový poslech není program většiny rádií ani instore kanálů stavěný. Pak se naplno projeví opakování a omezená databáze skladeb, a to i takových, o kterých jste si dosud mysleli, že je máte rádi.

V posledních měsících jsem byl nedobrovolným posluchačem nejčastěji v případě Rádia Impuls, Rádia Bonton, Hitrádia City a Radiožurnálu. Musím přiznat, že zvláště o stanici Českého rozhlasu jsem měl lepší představu, hlavně ve srovnání s Impulsem, který nezastírá, že je jen kulisovým, zábavným proudem. Od nejposlouchanější veřejnoprávní stanice jsem čekal inteligentnější, širší playlist, ale zkušenosti s poslechem nejsou povzbudivé. I Radiožurnál má velmi silné rotace, nejvíce mi utkvěli v paměti často přítomní INXS, R.E.M. a Queen. Zrovna Mercuryho kapela je v českých mainstreamových rádiích už od devadesátých let hojně hraná, bohužel jen s několika málo skladbami, na něž jsem už doslova alergický. Není vidět náznaky nějakého posunu, zvlášť v současné hysterii kolem filmu Bohemian Rhapsody.

Radiožurnál vnímám, a může to být zkreslený a zcela mylný dojem, jako typickou a „povinnou“ mainstreamovou volbu vzdělaných, dobře vydělávajících manažerů a specialistů nad třicet let. Těch, kteří se vymezují proti příliš mladé a bulvární Evropě 2, kterou možná ještě nedávno v telecích letech poslouchali, proti nejrůznějším hitrádiím a stanicím příliš českým, příliš ženským nebo příliš zábavným. V jejich služebních passatech a kodiaqách svítí každé ráno a večer R-ZURNAL a asi mají dojem, že je to tak správně a že jsou v doprovodu Jiřího Chuma a Zelené vlny společensky dobře zařazeni a vymezeni.

Z mého pohledu není Radiožurnál nic víc než velmi průměrná lidová zábava s šedivými a ohranými skladbami, byť profesionálně produkovaná a tvářící se jako seriózní zpravodajsko-publicistická stanice. Skutečně kvalitní, poutavý a obohacující program pro náročnějšího, ale nikoliv okrajového posluchače vyhledávajícího relevantní informace spatřuji v Českém rozhlasu Plus. Poslouchám jej dobrovolně každý den cestou z práce a vždy si na něm spravím chuť, protože tým schopných redaktorů, komentátorů a zprávařů nepotřebuje vatu v podobě stokrát provařených písní, které mě nezajímají a často mi přímo vadí. Plus z pochopitelných důvodů není rádiem, které by bylo na veřejných místech pouštěno, proto v jeho případě nedobrovolný poslech prakticky nehrozí.

Podrobnější výsledky poslechovosti z Radioprojektu ukazují, že Plus má mimořádně vysoký podíl poslouchajících v nejvyšší socioekonomické skupině A. S trochou nadsázky si dovolím podotknout, že ti, co nyní dobrovolně poslouchají Radiožurnál a cítí se být těmi elitními áčkaři, možná ještě neví, že by vzhledem ke svému bezesporu zaslouženému a úctyhodnému postavení měli poslouchat spíš Plus, Radiožurnál je totiž až příliš velká lidovka a populár.