Z oficiálního českého chartu nejčastěji hraných skladeb IFPI ČR Radio Top100 jsem vytáhnul deset největších českých a slovenských hitů. První pořadí v roce 2012 má charakter vánočně romantického pop-rockového dýchánku z minulého století.
1. Mandrage – Šrouby a matice
2. Tomáš Klus – Nina
3. Umakart & Václav Neckář – Půlnoční
4. Petr Kolář – Navzdory hříchům
5. Verona – Hey Boy
6. Alžběta – Jak silná mám tu stát
7. David Deyl – Lež a nech si lhát
8. Verona – Bez tebe
9. Richard Müller – Útek
10. Miroslav Žbirka – Jesenná láska (symfonická verze 2011)
Prvních deset CZ a SK písniček ukazuje, že v prvním týdnu nového roku stále doznívá vánoční romantika a vyklidněnost. Strávit půlhodinku s touto selekcí v uších vyžaduje jistou dávku odvahy a snad i špetku masochismu, zvlášť pro ty posluchače, kteří nejsou zoceleni poslechem stanic jako je Impuls či Hitrádio. Tři kusy jsem z minulosti znal, ostatní pro mě byly novinkami.
Miro Žbirka začal být hudebně aktivní v době, kdy jsem se narodil. Je to jeden z mála interpretů, kteří dokázali vydávat slušnou hudbu před Listopadem i po něm. Tentokrát však „Meky“ udělal stejný krok, jaký obvykle dělají zpěváci dávno za zenitem. Vzal svůj vlastní starší materiál a nahrál jej znovu. Tato hudební recyklace takřka nikdy nefunguje. Kouzlo původní nahrávky zmizí, posluchač má tendenci srovnávat tehdejší mladý a výrazný hlas s aktuálním unaveným projevem bezmála šedesátiletého matadora. Jde o vykrádání sebe sama. Přidá-li se módní symfonický orchestr, je na pořádný kýč zaděláno, respektive na nové auto vyděláno.
Müller v Úteku ukazuje hutný rockový hlas, povědomé hudební aranžmá odhalí typickou (v čase zakonzervovanou) práci slovenského pop-rockového přeborníka Ivana Táslera.
Také jindy elektronická dvojka Verona vsadila na sladké nekonfliktní kytary. Textově neuhýbá z vytýčeného směru založeného na klišé, andělech, poselstvích a podobných oblíbených pitomostech. Jen analfabet si nevšimne jazykové chyby „jsi jako déšť pro zemi mojííí“. Vokalistka Markéta Jakšlová je údajně rodilá Pražanka, ale koncovky natahuje, jako kdyby šlo o „náplavu“ z Ostravska, která maskuje svůj původ. Verona v top ten taktéž boduje s výrazně snesitelnějším a zábavným floorfillerem Hey Boy. Lidé nad třicet asi znají tuto odrhovačku z dětství z legendárního rozhlasového pořadu Pozor, zákruta! Relace dodnes běží na Rádiu Slovensko s mírně inovovanou znělkou. Málokdo ale tuší, že originál Yes Sir, That’s My Baby autorů Waltera Donaldsona a Guse Kahna je z roku 1925.
David Deyl tentokrát svižný, nekňourající, jako vždy svérazně frázující, vytvářející nečekané a nečeské slovní důrazy, překvapivě rapující (možná je to ale recitativ), vydávající na slavné značce Supraphon.
Zcela nový hlas na scéně je Alžběta Kolečkářová. Tušil jsem, že bude mít něco do činění se soutěží SuperStar, kterou nepovažuji za důvěryhodnou líheň talentů, zvláště těch hudebních. Hlasový projev pěkný, škoda jen, že nepřišla s novým hudebním materiálem. Píseň Boba Dylana Make You Feel My Love nazpíval před ní už kdekdo. Nedávno třeba Britka Adele Laurie Blue Adkins, ke které je Alžběta přirovnávána. Nějak se v poslední době s těmi procítěnými písněmi mladých dam v úsporném doprovodu piana roztrhl komerční pytel.
Tuzemský vlasatý romantik číslo jedna Petr Kolář přichází navzdory hříchům z minulosti (nechutně kvalitní Horký odpoledne Precedensu) se skladbou, v níž je cítit potlačená rocková energie, snad závan někdejšího angažmá v metalovém Arakainu. Každopádně tučná porce pompézního osmdesátkového pop-rocku. Zapalovač s sebou. I v desátých letech 21. století.
O Umakartu a comebacku pana Neckáře netřeba dlouze referovat. Postmoderní doba přeje netušeným kooperacím typu Jan P. Muchow + Vašek N.
Tomáš Klus je z trojice lamačů dívčích srdíček Deyl – Kolář – Klus nejosobitější, z jeho hudby nečpí vychytralost producentů, dělá dojem, že je to chytrý kluk s rozcuchem. Alespoň na někoho tak určitě působí. Ve zmíněné triádě jasně vítězí.
První místo obsadila jediná poctivá kapela v žebříčku. Plzeňáci Mandrage jsou takovou modernější obdobou Chinaski. Masový úspěch, líbivost, občas naštěstí osvěžující nekonvenční texty. Přejme jim, aby nesklouzli do pasti estrádní šmíry, což se Chinaski postupem let zadařilo.
Začátek roku dvanáct je tedy v českých rádiích a v československé mainstreamové hudbě jasně ve znamení hudební minulosti, starých postupů a žánrů, opatrnosti, coververzí. Zejména ve srovnání se „západní“ zahraniční produkcí v top 100 vyznívá tvorba z českých, moravských, slezských a slovenských zemí jako hudební muzeum, pouze přetřené novým lakem. Před půl rokem to dopadlo trochu lépe.
jedná písnička horší než druhá. Českej pop je neposlouchatelnej hnus.